Překlad eseje The beliver: How an introvert became the leader of the Islamic State z 1.9.2015 od Williama McCantse z Centra pro blízkovýchodní politiku a ředitele z organizace Projekt vztahů USA s Islámským světem. Je také externím členem fakulty Univerzity Johnse Hopkinse a působil na vládních pozicích a pozicích think-tanků vztahujících se k islámu, Střednímu východu a terorismu, včetně vládního poradce pro boj proti násilnému extremismu. Je také autorem několika populárně odborných knih.

Ibrahim Awwad Ibrahim al-Badri se narodil v roce 1971 v Samaře, starobylém iráckém městě na východním okraji sunnitského trojúhelníku severně od Bagdádu. Syn zbožného muže, který učil recitace z Koránu v místní mešitě, Ibrahim byl uzavřený, zamlklý a když promluvil byl sotva slyšitelný. Sousedé, kteří jej znali jako náctiletého si jej pamatují jako plachého a samotářského. Dokonce i když došlo ke střetu při přátelských fotbalových zápasech, jeho oblíbeném sportu, zůstával ledově klidný. Ale jeho fotky z těchto let zachycují jiný obrázek: mračící se tmavé oči pod jeho silným svraštělým čelem.

Brzy Ibrahim získal přezdívku "věřící". Když nebyl ve škole, trávil většinu svého času v místní mešitě, ponořen do svých náboženských studií a když na konci dne přišel domů, tak podle jednoho z jeho bratrů Shamsiho, napomínal každého, kdo se odchyloval od striktního výkladu pravidel islámského práva.

Nyní je Ibrahim al-Badri ve světě znám jako Abu Bakr al-Baghdadi, vládce Islámského státu neboli ISIS a má moc nejen napomínat, ale i trestat a dokonce i popravovat kohokoli na tomto územích, jehož víra není absolutní. Jeho následovníci jej nazývají "velitel věřících", titulem vyhrazeným pro chalífy, nejvyšší duchovní a světské vládce rozlehlé muslimské říše ve středověku. Ačkoli je jeho vlastní sféra vlivu mnohem menší, vládne miliónům lidí. Někteří z nich jsou vůči němu fanaticky loajální a mnoho dalších se ve strachu bojí krvavých důsledků vzepření se jeho brutální verzi islámu.

Od Baghdadiho náhlého objevení se z neznáma v roce 2014 jako netvora, který nařídil a odvysílal na YouTube stínání hlav a dokonce i upalování zaživa těch, které považuje za své nepřátele, vystopovaly novinové články a knihy jeho zradikalizování do doby invaze USA do Iráku v roce 2003. Ačkoli americká invaze radikalizaci rozdmýchávala a šířila, tak ve skutečnosti jeho radikalizace začala mnohem dříve, vznícením nepravděpodobnou, ale vysoce zápalnou směsí fundamentalismu, světského totalitarismu Saddáma Husajna a jeho vlastní potřebou dirigovat ostatní.

Baghdadi v mládí

Recitátor

Baghdadiho rodina z nižší střední třídy byla známa pro svoji zbožnost, ale i pro svoji hrdost. Jeho sunnitští předkové tvrdili, že jejich původ sahá od proroka Mohameda po šíitské vůdce pohřbených ve zlatě klenuté svatyni v Samaře. Baghdadiho původ je jedním z příkladů z mnoha překrývajících se náboženských identit v Iráku, které popírá údajně věčnou propast mezi Sunnity a Šíity. Al-Kajdá chtěla svatyni o několik let později po americké invazi bombardovat, aby popřela tuto skutečnost.

Zlatě klenutá svatyně al-Askari v irácké Samaře je jedním z nejposvátnějších šiítských míst

Rodinný patriarcha, Baghdadiho otec Awwad, byl aktivní v náboženském životě komunity. V mešitě jej jeho otec učil, aby se jako náctiletý stal Baghdadi již učitelem a vedl děti ze sousedství ke skandování z koránu. Toto bylo jeho první zkušeností s řečnictvím a náboženskou výchovou. Při recitování písma svatého, ctěného islámského povolání, Baghdadiho tichý hlas ožil, díky přesnému a znělému vyslovování písmen. Věnoval nespočet hodin na zvládnutí jemnosti tohoto umění.

Navzdory zbožnosti Baghdadiho rodiny, někteří její členové vstoupili do strany Baas, socialistické organizace oddané k dosažení všearabské jednoty. Ačkoli baasističtí vůdci tolerovali a někdy dokonce i podporovali soukromou oddanost pro náboženství, tak se obávali náboženského aktivismu jako hrozby pro své cíle. Baatismus vládl irácké politice a chodu státu od pozdních šedesátých let, kdy občané, kteří chtěli vládní pracovní místa museli vstoupit do strany, bez ohledu na své osobní přesvědčení.

Dva z Baghdadiho strýců sloužili v bezpečnostních službách Saddáma a jeden z jeho bratrů se stal důstojníkem v armádě. Další bratr, který sloužil v armádě zemřel během vyčerpávající osmileté války, kdy Irák bojoval proti Íránu v osmdesátách letech s tichou podporou USA. Baghdadi mohl stejně tak sdílet tento osud pokud by válka pokračovala o trochu déle a jeho krátkozrakost jej nevylučovala z povinnosti vojenské služby.

 

Student

Baghdadiho rodina je reprezentativní v mnoha ohledech o rozmanitosti vlivů a stále se měnící oddaností, které byly potřebné pro přežití v Iráku Saddáma Husajna. Nejen, že měla vazby na stranu Baas, i kdyby jen z praktických důvodů, ale existují důkazy, že několik Baghdadiho rodinných příslušníků, možná i jeho otec, byl stoupencem extrémního saláfismu, puritánské formy sunnitského islámu široce praktikované v Saúdské Arábii a napříč zeměmi celého Blízkého východu, včetně Iráku, kde má hluboké kořeny. Muhammad ibn Abd al-Wahhab, zakladatel saúdské větve Saláfismu, údajně studoval v iráckém městě Mosul v 18. století a jednotliví saláfističní misionáři šířili svoji víru po celém Iráku ve 20. století.

Většina saláfistů káže poslušnost muslimským vládcům, dokonce i těm špatným a Saddám prohlížel na saláfisty jako na hrozbu, protože odsuzovali sekularismus a chtěli v zemích zavést islámské právo. Takže když se saláfisté v Iráku začali organizovat do svých společností, aby podporovali svoji misijní práci v pozdních sedmdesátých letech, tak je posílal Saddám do vězení za vytváření nelegálních organizací. Od toho ustoupil v osmdesátých letech během války s šíitským Iránem, protože potřeboval udržet podporu irácké sunnitské menšiny, která saláfisty zahrnovala. Ale v roce 1990, dva roky po ukončení války s Íránem, Saddám dotlačil tisíce saláfistů k podpisu slibu, že se nebudou snažit konvertovat další Iráčany.

 

Islámské rozdělení

Přibližně ve stejnou dobu se Saddám snažil se znovuzískat své zbožné spoluobčany založením v roce 1989 (a pojmenováním ke své vlastní cti) Saddámovy Univerzity pro islámská studia. Univerzita byla ale jen jedním z mnoha způsobů, jak se pokoušel použít náboženství k posílení své kontroly nad iráckou společností. V rámci toho, co nazval svojí Nábožeskou kampaní, která začala v roce 1993, se snažil nalákat zbožné konzervativce zavíráním nočních klubů, zákazem veřejné konzumace alkoholu a ukládáním některých z tvrdých trestů podle islámského svatého písma, jako sakání rukou nebo nohou za krádeže. V roce 1994 se na zasedání vlády svěřil, že jeho dřívější váhavost v žádostech pro islámské tresty byla nepodložená. Takové tresty, poznamenal, mohou odradit zločinost lépe než umírněné tresty. Nevyslovenou skutečností bylo, že byli také užiteční pro děšení a podrobení si Iráčanů, zatímco si sám takto urovnával svůj kredit jako obránce víry.

Jako součást své Náboženské kampaně, podporoval Saddám také studium a recitaci koránu, přičemž slíbil, že pomocí státních fondů vyškolí 30 tisíc instruktorů koránu. Saddám dokonce daroval 28 litrů vlastní krve, pro použití jako inkoustu pro Korán umístěný v mešitě Matka všech bitev.

Saddámem vytvořená nová pracovní místa výuky písma svatého pomohlo ovlivnit Baghdadiho akademickou kariéru. Nemohl studovat právo na univerzitě v Bagdádu, jak chtěl, z důvodu slabého prospěchu na střední škole (skoro propadl z Angličtiny) kde se místo studia Baghdadi věnoval Koránu.

 

Baghdadiho přihláška na univerzitu

Když Baghdadi vystudoval univerzitu v Bagdádu v roce 1996, tak se zapsal do nedávno založené Saddámovi univerzity islámských studií, kde studoval magisterský obor recitace z  koránu, své oblíbené téma. Baasistické vazby jeho rodiny mu bezpochyby pomohly dostat se do vysoce výběrového programu. Baghdadiho diplomovou prácí byl komentář k nejasnému středověkému textu pro recitaci koránu. Jeho úkolem bylo sladit různé verze rukopisu. Nudná a zdlouhová práce s malou představivostí a žádným zpochybňováním obsahu bylo ideálním projektem pro dogmatika. V roce 1999 získal magisterský titul a hned se zapsal do doktorského programu Saddámovi university v oboru studium koránu.

V době kdy Baghdadi absolvoval školu, jej jeho strýc Ismail al-Badri přesvědčil, aby se připojili k Muslimskému bratrstvu, nadnárodnímu hnutí pro zakládání států, které se řídí islámským právem. Ve většině zemí přijalo Muslimské bratrstvo, které má jak liberální, tak i konzervativní členy, opatrný přístup pro politické změny, omezený na činnost v rámci systému. Mnoho z Muslimských bratrů v Bagdádu, včetně těch, s nimiž si Baghdadi nejříve spolipracoval, byli mírumilovní saláfisté, kteří chtěli v zemích zakládat islámské právo, ale neobhajovali vzpoury a revoluce, pokud tak země neučiní. Ale Baghdadi se rychle přiklonil k těm několika málo saláfistům jejichž striktní výklad je vedl k volání po svržení vlád, které považovali za zrádce víry. Nazývali se džihádistickými saláfisty. Baghdadiho starší bratr Jum`a byl také součástí tohoto hnutí. Baghdadiho rádcem byl Muhammad Hardan člen toho Bratrstva, které bojovalo ve válce proti Sovětům v Afghánistánu v osmdesátách letech.

Baghdadi se vrhl do spisů těch muslimských bratrů, kteří se přidali džihádismu. Pod jejich vedením začal ztrácet trpělivost s hlavním proudem Muslimského bratrstva, který vnímal, že byl tvořen "lidmi slov, ne činů". Do roku 2000 byl Baghdadi již nakažen pro boj.

 

Fotbalová hvězda

Většina z toho, co víme o Baghdadim mezi roky 2000 a 2004 se týká jeho osobního života a dokonce i to je velmi povrchní. Zdá se, že měl dvě manželky a šest dětí. Jeho první manželka Asma byla dcera jeho strýce. Svoji druhou manželku Isru si vzal později, pravděpodobně po americké invazi v roce 2003. Stejně jako ostatní konzervativní muslimové, držel Baghdadi své manželky mimo veřejný dohled a moc společensky nežil, raději trávil čas o samotě se svojí rodinou v jejich malém bytě v blízkosti mešity Haji Zaydan v blízkosti chudé čtvrti Tobchi v Bagdádu. Učil zde recitaci koránu dětí ze sousedství a hlásal volání k modlitbě z reproduktorů mešity svým zvučným hlasem.

Mešita byla také místem, které mu umožnilo oddávat se své další vášni - hře zvané fotbal. Mešita měla fotbalový klub a Baghdadi byl její hvězdou, na kterou vzpomínají jako na "náš Messi" s odkazem k velké argentinské fotbalové hvězdě Lionelu Messimu. Spoluhráči si vzpomínali, že často ztratil trpělivost, když se mu nepodařilo skórovat.

Jeho povaha byla také vzněcována při pohledu na to, co považoval za neislámské chování. Podle Baghdadiho souseda v té době, který byl citován v článku publikovaném loni v The Telegraph, se jednoho dne velmi rozrušil, když viděl členy svatební hostiny v činnostech, které jej šokovaly. "Jak mohou muži a ženy spolu takto tančit?" volal a snažil se oslavu ukončit.

Muži hrající fotbal před Velkou mešitou v Samaře, Baghdadiho rodišti

 

Vězeň

Pozdeji v roce 2003, poté, co Američané porazili a rozpustili Saddámovu armádu Baghdadi pomohl založit Jaysh Ahl al-Sunna wa-l-Jamaah (Armádu sunitského lidu a veřejné solidarity), povstalecké skupiny, která bojovala proti americkým vojákům a jejich místním spojencům v severním a středním Iráku.

Brzy poté, v únoru 2004, byl Baghdadi zatčen ve Fallúdže při návštěvě přítele, který byl na americkém seznamu hledaných. Byl převezen do vězeňského zařízení v Camp Bucca, rozlehlého komplexu v jižním Iráku. Dle vězeňských spisů byl zařazen jako "civilní vězeň", což znamenalo, že ti co jej dopadli nevěděli, že byl džihádista.

 Baghdadi byl zatčen při americkém zátahu a poslán do Camp Bucca v Iráku v roce 2004

Za deset měsíců ve vazbě, Baghdadi skrýval bojovnost a věnoval se náboženské výchově. "Baghdadi byl tichým člověkem" vzpomíná nejmenovaný spoluvězeň v rozhovoru pro Guardian. "Měl charisma. Dalo by se vycítit, že je to někdo důležitý". Baghdadi vedl modlitby, kázal páteční kázání a vedl náboženské třídy pro ostatní vězně. Znovu oslňoval své druhy (a bezpochyby i své dozorce) na fotbalovém hřišti. A opět byl srovnáván s argentinským velikánem, kdy jeho přezdívkou v Camp Bucca bylo "Maradona". Baghdadi se zavděčil jak sunnitským vězňům, tak i Američanům, při hledání možností jednání s táborovými úřady a zprostředkováním dohod mezi soupeřícími skupinami vězňů.

"Pokaždé, když byl v táboře problém," vzpomíná zdroj The Guardianu, "byl v centru dění. Chtěl být hlavou věznice a když se podívám zpátky, používal taktiku rozděl a panuj a dostat to, co chtěl, což bylo postavení. A fungovalo to." Mnoho z 24 tisíc vězňů v Bucca byli sunnitští Arabové, kteří sloužili ve vojenských a zpravodajských službách Saddáma. Když Saddám padl, tak vlivem americké očisty od baasistů se vzestupu dočkali dlouhodobě většinou utlačovaní šiíté. Pokud by nebyli džihádisty, když přijeli, mnoho z nich by se tam z nich stalo. Radikální džihádistické manifesty volně cirkulovaly před očima pozorných, ale bezradných Američanů.

"Noví rekruti byli připraveni tak, že než byli osvobozeni stali se tikajícími časovanými bombami", vzpomíná další spoluvězeň, který byl dotazován reportérem z Al Monitor. "Když přišel nový vězeň, tak jej jeho vrstevníci začali "učit, indoktrinovali jej a vytyčili mu směr, čímž se v něm rozpoutal hořící plamen". Baghdadi byl největším z těchto planemů a stal se mužem zodpovědným za mnoho z požárů, které zachvátily region o méně než deset let později.

Modlitba zadržovaných v Camp Bucca, americkém zařízení, které bylo uzavřeno v roce 2009

Mnoho z bývalých členů strany Baas v Bucce, těch kterých se Baghdadi ujal, později s ním stoupalo na žebříčku islámského státu. "Kdyby nebyla žádná americká věznice v Iráku, nebyl by teď islámský stát" připomněl spoluvězeň v rozhovoru pro Guardian. "Bucca byla továrna. Vytvořila nás všechny. Vytvořila naši ideologii." Vězni nazývali tábor "Akademií" a během svých deseti měsíců v rezidenci, byl Baghdadi jedním z učitelů fakulty. Po té co byl Baghdadi propuštěn (dne 8. prosince 2004) měl možnost znovunavázání kontaktů s jeho spolu-spiklenci a chráněnci, protože si vzájemně zapsali telefonní čísla na gumy v jejich spodních prádlech.

 

Důvěrník

Pouze dva měsíce před Baghdadiho propuštění al-Kajdá založila pobočku své teroristické sítě v Iráku s tím, že absorbuje džihádistiskou milici Abú Musaba al-Zarkávího a že mu ji dá na starost. Zarkáví, Jordánec, který chtěl vytvořit islámský stát, si myslel, že by mohl použít Al-Kajdu v Iráku pro vyprovokování sektářské občanské války mezi iráckými menšinovými sunnity a většinovými šíity, které by nutily sunnity obracet se ke jeho skupině pro ochranu. Jakmile Al-Kajdu v Iráku vyšla vítězně z následujícího krveprolití, podle očekávání nebylo již žádné závažné překážky pro zřízení vysněného islámského státu. Předáci Al-Kajdy neochotně souhlasili s brutálním programem Zarkávího, protože chtěli pomocnou ruku v novém povstání proti Američanům. Ale rychle zažala litovat své rozhodnutí, po šokujícím násilí Zarkávího skupiny, které publikoval on-line a odcizil Al-Kajdu muslimským masám, jejichž podporu si pěstovala pro svoji globální válku proti Americe a jejím spojencům.

Baghdadi by se téměř jistě setkal s džihádisty ze Zarkáviho okruhu během svého pobytu v Bucca a byl by nepochybně přitahován k džihádistické skupině ještě extrémnější než byla jeho vlastní. Po propuštění z Bucca, Baghdadi kontaktoval svého příbuzného v al-Kájdě, který jej spojil s mluvčím skupiny al-Kájda v Iráku. Mluvčí přesvědčil Baghdadiho jít do Damašku, aby plnil úkoly pro Al-Kajdu a ujistil jej, že může také dokončit svoji disertační práci, zatímco pro ně bude pracovat. Akademicky školení náboženští učenci jsou v džihádistisckých organizacích vzácní, takže dávalo smysl poslat nadějného učence do Sýrie, kam by na něj Američané nedosáhli. Když už tam byl, Baghdadi řešil svůj zadaný úkol zajišťování, že online propaganda al-Kájdy v Iráku je v souladu se svojí značkou ultrakonzervativního islámu. Baghdadi kmenové spojení v Iráku a jeho vazby s jinými džihádistickými skupinami přišli také vhod, protože při několika příležitostech byl schopen pomoci zahraničním džihádistům překročit hranice Sýrie do své rodné země. V té době, syrský prezident Bašár al-Assad toleroval a zavíral oko před tokem zahraničních bojovníků směřujících do Iráku s cílem potrestat Spojené státy za invazi do této země. Stejný tok zahraničních bojovníků se jednoho dne otočil proti Asadovi potom, co se občané proti němu vzbouřili v roce 2011.

V roce 2006 vytvořila al-Kajdá v Iráku zastřešující organizaci pro džihádistické skupiny vzdorující americké okupaci. Baghdadiho skupina byla jednou z prvních, které se k ní připojili. Brzy poté co Zarkáví deklaroval svůj záměr založit islámský stát, přímo navzdory pokynům Al-Kajdy, vyčkat do doby po stažení se Američanů ze země a al-Kájda v Iráku bude mít zajištěnu lidovou podporu pro založení státu. Když byl Zarkáví zabit při americkém náletu v červnu, jeho nástupce, Abú Ajjúb al-Masri, egyptský džihádista, zrealizoval tento plán. Prohlásil založení islámského státu v říjnu a oznámil rozpuštění al-Kájdy s tím, že její vojáci jsou nyní součástí islámského státu. Masri získal titul ministra války, ačkoli vlastně řídil tuto novou organizaci - titulovaný emír skupiny Iráčan Abú Umar byl na počátku jen loutkou.

Noví vůdci islámského státu se zavazovali soukromými přísahami věrnosti Usámovi bin Ládinovi, ale na veřejnosti představovali fiktivní stát nezávislý na al-Kajdě. Doufali ve vytvoření vnějšího obrazu své organizace jako nezávislého státu nebo dokonce počátku obnoveného kalífátu - rozsáhlé říše raného islámu. Nejasnost okolo jejich vzájemného vztahu později vedla ke konfliktu mezi těmito dvěma organizacemi.

Z důvodu jeho akademických znalostí byl Baghdadi pověřen vést náboženské záležitosti islámského státu v některých jeho iráckých "provinciích". Protože skupina ještě vlastně prakticky neřídila jakékoli území to tak především znamenalo, že Baghdadi byl nadále odpovědný za to, že propaganda islámského státu bude odrážet své krédo a že se jeho pěšáci budou řídit striktním výkladem a provádět kruté tresty předepsané islámským svatým písmem kdykoli a kdekoli se dalo. Obvinění cizoložníci, které se podařilo zadržet byli ukamenováváni, pijáci alkoholu bičováni, zlodějům byly amputovány ruce a "odpadlíci" (kdokoli, kdo se vzpíral programu vlády islámského státu) byli popravováni.

Během pauzy od svých pastoračních povinností se Baghdadi ukázal v Bagdádu dne 13. března 2007 obhájit svoji disertační práci. Tématem bylo další kritické zhodnocení středověké knihy o recitaci Koránu - tentokrát komentoval báseň o tom, jak recitovat Korán. Baghdadiho vedoucí práce z Tikrítu se nemohl zúčastnit kvůli násilnostem zuřících po celém Iráku a tak poslal písemný posudek k disertační práci, kde poukazoval na některé chyby a navrhoval určité revize. Ale celkově byl spokojený s prací svého studenta a Baghdadi získal titul Ph.D. v koránských vědách se známkou "velmi dobrá" za jeho disertační práci.

Baghdadiho nově získaný vědecký titul, jakož i práce, kterou udělal při řízení náboženských záležitostí islámského státu jej přivedli k Masrímu, který jej jmenoval pro dozor Šaría komise, pro řízení všech náboženských záležitostí islámského státu. Masrí jej také jmenoval do 11ti člené poradní rady. Rada zdánlivě radila emíru Abú Umarovi, ale vlastně byla řízena Masrím, jenž byl podporován zahraničními džihádisty. Když se Baghdadi připojil k radě, začal u iráckých členů rady vzrůstat neklid a začali se družit s jejich krajanem Abú Umarem v naději, že budou mít větší slovo v rozhodování.

Stejně jako to praktikoval v Camp Bucca, Baghdadi se rychle našel v roli mediátora mezi oběma stranami. Přesto, že byl Masriho chráněnec, Baghdadi získal dostatek důvěry Abú Umara, který jej jmenoval do koordinačního výboru islámského státu, vlivného tříčlenného orgánu, který vybírá, dohlíží a mění velitele islámského státu v iráckých provinciích skupiny. Baghdadi vypracovával zprávy za Abu Umara pro jeho šéfa al-Kajdy Usámu bin Ládina. Koordinoval také komunikaci mezi lídry islámského státu a jejich lokálními zástupci, z nichž většina byla řízena kurýry.

Na začátku roku 2010, Iráčané zajali jednoho z těchto kurýrů, muže, který předával zprávy mezi Abú Umarem a velitelem islámského státu v Bagdádu, Manaf al-Rawim. Podle jednoho ze zasvěcených zdrojů, špión v irácké bezpečnostní službě varoval Baghdadiho, že je Rawi v nebezpečí, ale Baghdadi nedokázal využít toto varování. Možná se Baghdadi více obával o svoji záchranu než aby chránil své šéfy - komunikací s nimi po té co byl kurýr zadržen jej mohlo vystavit nebezpečí. Ať tak či onak, zachycený kurýr dovedl irácké orgány s al-Rawimu, který dal u výslechu vyšetřovatelům informace, které umožnily v dubnu 2010 iráckým a americkým silám obklíčit hliněný dům blízko Tikrítu, kde se Abu Umar a Masri skrývali. Oba se pak vyhodili do vzduchu než aby se vzdali.

S jejich smrtí byl islámský stát vystaven svému prvnímu nástupnictví ve vedení. Poradní rada nemohla uskutečnit setkání s konkláve a zvolením nového Emíra, aniž by neskončilo dalším americkým zásahem a další vícenásobnou sebevraždou. Bin Ládin, ke kterému byl ještě stále islámský stát loajální, vydal instrukce Poradní radě jmenovat prozatímního vůdce a zaslat mu seznam kandidátů na Emíra a jejich kvalifikace.

 

Emír

Po smrtí vůdců Islámského státu byl šéf vojenské rady islámské státu Hajji Bakr najednou v pozici, která mu umožnila manipulovat v nástupnictví. Jako bývalý důstojník Saddámovy armády, který svého času sloužil v Camp Bucca po propuštění Baghdadi byl poskvrněným jako bývalý služebník bezbožného režimu a proto se nemohl sám stát uchazečem o nejvyšší vedení a tak se pustil do výběru vůdce skrze kterého by měl největší moc jako šedá eminence. Hajji Bakr tak ignoroval pokyny bin Ládina a dotázal se 11 členů Poradní rady na jejich preference kandidátů. Ale údajně výsledky zmanipuloval způsobem, že každému napsal dopis, kde každému říká, že všichni ostatní byli pro Baghdadiho. Možná, že opatrný plukovník věřil, že mladý Baghdadi bude pružnější než ostatní uchazeči nebo že bude méně loajální ke vzdáleným šéfům islámského státu Al-Kajdy, kteří měli neustálé námitky proti brutálním znakům v povstání islámského státu. V případě Baghdadiho jej Hajji Bakr bezpochyby velebil za rodinný původ sahající k prorokovi, jeho mistrovskou znalost Koránu a jeho manažerské zkušenosti v organizaci.

Rada zvolila nového Emíra islámského státu poměrem hlasů 9 ku 2. Poté si Abu Bakr al-Baghdadi, ve věku 39 let, vybral své nově-slavné oslovení - po své víře i rodném kraji. Abu Bakr byl Muhammadův tchán a po smrti Proroka se stal prvním kalifem. Bagdád byl hlavním městem nejvelkolepějšího kalifátu v ranných časech islámu Abbasidovy dynastie. Abbasidové se chopily moci v osmém století pomocí chytré apokalyptické propagandy a tajných sítí mobilizujících lidový hněv vůči vládnoucímu režimu v Damašku. Baghdadi jasně doufal, že zopakuje a sehraje stejné představení na stejném pódiu.

S požehnáním nového Emíra, nemluvě o vděčnosti, začal Hajji Bakr odstraňovat z řad islámského státu každého, kdo by se mohl postavit Baghdadiho autoritě. Označován zasvěcenými z islámského státu jako "stínový princ" a emírův "soukromý ministr" začal být Hajji Bakr úspěšný a eliminoval rivaly pomocí zastrašování a vražd, stejně jako to dělal Saddám.

Moc se nyní přesunula od zahraničních bojovníků k iráckým členům islámského státu. Vzhledem k Američany nebo Iráčany zabitých nebo zajatých velitelů předchozího Emíra, byly jejich nástupníci často, stejně jako Baghdadi a Hajji Bakr, z řad bývalých vězňů z Camp Bucca. A mnoho, stejně jako Bakr, byli také bývalí důstojníci ve vojenských nebo tajných službách Saddáma. Tito lidé se pak ukázali jako užiteční při založení nového autoritářského státu.

Zabezpečeni ve vedení začali Baghdadi a jeho šedá eminence oživovat ochabující islámský stát. Vojenské neúspěchy donutily skupinu se v roce 2008 stáhnout a následné útoky, jako byl ten na Abú Umara a Masriho zdecimovaly jeho velitelskou strukturu. Baghdadi a Hajji Bakr určili, že znovu zahájí otevřený boj a zmocní se území potřebného pro vytvoření kalífátu. Rostoucí nepokoje v Sýrii v roce 2011 jim hrálo přímo do karet. Nabídnutá příležitost zasít násilí do poklidných nepokojů způsobila toho roku, že Baghdadi vyslal jednoho z jeho syrských agentů, aby vytvořil tajnou odnož islámského státu v zemi. Odnož, později známá jako Nusra front, zpočátku sledovala scénář islámského státu tím, že napadala civilisty jako součást skryté násilné kampaně, zasévat chaos. Nadějí bylo, že islámský stát bude moci těžit z tohoto chaosu, aby uskutečnil svůj první zábor území.

Syrský prezident Assad spojoval tyto útoky na civilisty s akcemi těch, kteří protestovali proti jeho režimu a tvrdil, že mírumilovní demonstranti nejsou opravdu nic jiného než teroristé. Ale když se Nusra rozvinula do povstalecké organizace, začala být opatrnější v zabíjení sunnitských civilistů a oddávala se více spolupráci s ostatními sunitskými povstaleckými frakcemi s cílem vyhnat Assada. Tento posun odráží také radu, kterou Nusra obdržela od nového Emíra Al-Kájdy Aymana Zawahirího, který nahradil bin Ládina poté, co byl zabit americkými speciálními jednotkami v květnu 2011. Zawahiri věřil, že je moudřejší kultivovat lidovou podporu před pokusem založit islámský stát a dovolával se Nusry, aby spolupracovala s dalšími rebely.

Baghdadi nesouhlasil se Zawahirim, jemuž soukromé slíbil přísahu věrnosti. Jak sám věci viděl, tam už islámský stát existoval a potřeboval mít opravdové hranice dobytím území v Sýrii. Spolupráce Nusry s ostatními sunnitskými vzbouřenci tento plán mařila.

Na jaře 2013 nařídil Baghdadi svým podřízeným v Nusře držet se jeho strategie, což odmítli. Baghdadi v zuřivosti veřejně oznámil, že Nusra byla součástí islámského státu, který přejmenoval na islámský stát v Iráku a Sýrii. Vůdce Nusry mu odpověděl způsobem, že popřel Baghdadiho autoritu a zavázal se svojí přísahou přímo Zawahirimu. Když Zawahiri přijal přísahu vůdce Nusry nařídil Baghdadimu zabývat se pouze Irákem, což on odmítl. Baghdadi chtěl kontrolovat také Sýrii. Pod vedením Baghdadiho začal islámský stát zabírat území ve východní Sýrii a vytlačovat jiné sunnitské povstalecké skupiny, včetně Nusry. Zawahiri neměl na výběr a odštěpil se v únoru 2014 od al-Kajdy. V následném konfliktu mezi Nusrou a Islámským státem, byl Islámský stát tím úspěšnějším. Islámský stát upevnil svoji kontrolu ve východní Sýrii a odčerpal většinu zahraničních bojovníků z Nusry, které více oslovovalo založení vlastního státu, než se snažit svrhnout Assada.

Brzy poté začaly kolovat zprávy o tom, jak islámský stát řídí svá nová teritoria. Baghdadi byl předtím schopen ukládat islámské tresty pouze těm, kteří měli tu smůlu, že byli zajati povstaleckými skupinami islámského státu, protože skupina neměla dosud pod kontrolou žádné území. Ale teď byl Baghdadi hlavou vlády, která ovládala většinu východní Sýrie a mohl tak prosazovat svoji vůli vůči stovkám tisíc lidí, zejména těm, kteří byli v opěrném bodě islámského státu - v Racce. Baghdadi nařídil křesťanům, že budou buď platit daň z ochrany života nebo budou čelit smrti. Provinilým z krádeží byly amputovány ruce; cizoložníci byly bičováni nebo ukamenováváni k smrti. I když jsou tyto tresty uvedeny v islámském svatém písmu, tak se jich většina muslimských zemí vzdala jako zastaralých. Dokonce i předtavitelé Al-Kajdy radili svým přidruženým skupinám aplikovat tyto tresty shovívavě. Ale Baghdadi pohled byl, že ukládání tvrdých trestů z náboženských zákonů je způsobem, jak legitimizovat svůj nový stát jako "islámský" a jak děsit místní obyvatelstvo, aby se podrobilo. Stejně jako Saddám, chápal politickou užitečnost brutality ve jménu náboženství.

Ve stejném duchu, Baghdadi označoval muslimy, kteří se bránili jeho nadvládě jako odpadlíky. Neposlušní sunnitští místní obyvatelé a zadržení vládní vojáci byli hromadně popravováni a házeni do anonymních hrobů, jako varování pro každého, kdo by mu chtěl vzdorovat. Jeho vláda ve východní Sýrii se upevnila a Baghdadi se začal poohlížet po záboru sousedních území v západním Iráku.

Bojovníci ISIS na přehlídce v syrském Tel Abyad na hranicích s Tureckem v roce 2014

 

Kalif

Od začátku roku 2014 začal Islámský stát stabilně získávat území v západním Iráku. Sunnité, kteří tam žili byli naštvaní na šíity ovládanou vládu v Bagdádu, protože jim bránila zapojit se a růst ve vládních i armádních mocenských pozicích potom co Američané odešli. Když sunitské kmeny v západní Iráku začali bojovat proti vládě na konci roku 2013, nařídil Baghdadi svým vojákům účastnit se bojů. Náboženští fanatici, lokální kmeny i baasističtí sekularisté bojovali bok po boku společně, aby svrhli šíitskou vládu. V zimě a na jaře roku 2014, se díky svým sopjencům podařilo islámskému státu útočit i ve Fallúdže a Ramádí. Vládní bojovníci zahrnující policisty a vojáky, kteří vzdorovali byli při brutálních popravách zachycováni na kamery. Videa se rychle rozšířila mezi členy vojenských a bezpečnostních sil v Iráku.

V červnu 2014 zahájil islámský stát a jeho spojenci bleskový útok na Mosul, druhé největší irácké město. Zabrali jej s malým úsilím, když jeho posádkové obranné síly a místní policie, byli příliš demoralizované a příliš vyděšené těmito videi, aby se jim postavili a bojovali.

Po tomto vítězství Islámský stát začal ovládat území ve východní Sýrii a západním Iráku, které se táhlo zhruba na vzdálenost mezi Washingtonem, DC a Clevelandem ve státě Ohio (resp. vzdálenost z Prahy do Košic). Později toho měsíce, ohlásil mluvčí Islámského státu návrat Božího království na zem, kalifátu - a Baghdadi se vrátil ke svému křestnímu jménu, jemuž nyní předchází otitulování a zní: kalif Ibrahim. Pro obhajobu tohoto grandiózního tvrzení se jeho podporavatelé opírájí a rozšiřují informace o jeho kmenovém původu sahajícím až k potomkům Mohameda. To je považováno za důležitý fakt, protože některá islámská proroctví o konci světa říkají, že muž pocházející rodem od proroka bude vládnout jako kalif - úřední pozice, která od pádu Osmanské říše po první světové válce přestala existovat.

Samozvaný kalif šel o několik dní později do kazatelny v Mosulu sloužit při pátečním kázání, jeho prvního a jediného veřejného vystoupení od svého nástupu do řídící funkce islámského státu v roce 2010. Měl na sobě černé šaty evokující vzpomínky na Abbasidské kalify, kteří vládli z Bagdádu - i oni, přišli k moci prohlašováním původu sahajícím k proroku a slibovali návrat k původní a nedotčenému islámu.

"Byl jsem jmenován vám vládnout, ale já nejsem nejlepší mezi vámi" prohlásil. "Uvidíte-li mě jednat správně, následujte mě. Pokud mě uvidíte jednat špatně, dejte mi radu...když nebudu poslušný bohu, neposlouchejte mě." Což byla parafráze toho, co jako první kalif Abu Bakr řekl, když byl zvolen Mohamedovými druhy.

Získání Mosulu přesvědčilo dosud neochotnou americkou vládu jednat. Americká letadla začala brzy potom podnikat nálety na pozice na islámského státu. V odvetě Islámský stát začal stínat hlavy jeho západních zajatců. Šli na smrt oblečení v oranžových kombinézách (stejných jako ty, které mnoho Iráčanů nosilo v amerických vězeních během předchozího desetiletí), což byla ponurá formou televizí přenášené pomsty, která vznikla díky Abu Musabovi al-Zarkávímu, jordánskému zakladateli al-Kájdy v Iráku, po odhaleních z věznice Abu Ghraib. Jiné americké rukojmí, humanitární pracovnice Kayla Mueller, byla Baghdadim opakovaně znásilňována v domě jeho stoupence. Baghdadi odůvodňoval sexuální otroctví, stejně jako stínání hlav náboženskými důvody.

Od Baghdadiho kázání média dvakrát hlásila, že byl zabit nebo vážně zraněn nálety, poprvé v listopadu 2014 a podruhé v březnu 2015. Ale v květnu 2015 se mlčenlivý vůdce islámského státu znovu objevil a vydal prohlášení přes internet, kde legiím svých následovníků dal jak vůdcovské rady, tak důkaz toho, že je naživu.

Přesto, i když k tomu málem došlo, je otázkou co by se stalo, kdyby Baghdadi ve výkonu své funkce zemřel. Odpověď závisí na tom, kterém člověku. Pro některé je Baghdadi je nickou, manipulovanou ne-náboženskými ex-baasisty nebo násilníky, kteří využívají islámský stát k získání moci. Nebo je jen kolečkem v soukolí, projevem neosobní instituce či historických sil. Všechny tyto názory se alespoň shodují, že Baghdadi není svým vlastním pánem; jeho hříchy jsou hříchy druhých, možná Saddáma Husajna, možná George W. Bushe, možná kliky věrných bývalého iráckého režimu. Pokud by Baghdadi zmizel je potvrzováno, že bude jen nahrazen novou nemyslící loutkou.

Ale holá fakta z Baghdadiho životopisu ukazují neobvykle schopného muže. Pomohl ustavit povstalecké skupiny, dokončit Ph.D., řídit náboženské záležitosti islámského státu a byl schopný zvítězit v prostředí bezohledného politikaření díky jeho schopnosti vytváření koalic a své schopnosti zastrašit konkurenty. Upevnění územních zisků islámského státu v Sýrii a jeho rychlá expanze do Iráku přišla po smrti jeho "stínového prince".  I když New York Times nedávno uvedl, že on sám zavádí opatření pro případ nástupnictví vlivem svého úmrtí tak, že přenáší mnoho ze své vojenské moci na podřízené, tak jeho směsice náboženských znalostí a politické protřelosti nebude snadné nahradit. Žádný z jeho možných nástupců nespojuje jeho prorokův původ, náboženské znalosti a schopnost získávat mocné přátele a uklidňovat disent.

Ve svém životě se Baghdadi vydal cestou náboženského extremismu, od malého odsuzování tanečníků na svatbě až po hromadné popravy, kdy se vždy snažil vnucovat své názory ostatním. Mohl být univerzitním profesorem, přesvědčovat mladé lidi argumentací. Ale věřící se stal velitelem věřících, chtějící prosadit svoji syrovou bezútěšnou náboženskou vizi celého světa. "Pochod mudžádehínů bude pokračovat, dokud nedosáhnou Říma", prohlásil loni. Pokud je Baghdadiho život varovným příběhem, tak je o nebezpečností vytváření chaosu, který umožňuje lidem jako on vzkvétat.